Poslední drak světa
Kráčí si po zemi a je sám,
Kráčí si po zemi, lásku nemá
Kráčí si po zemi, je dospělý,
Kráčí si po zemi, je osamělý.
Naposled křídla roztáhnul,
A k obloze vzlétnul,
Létá si u slunce, avšak je sám,
Létá si, létá, ztracenou lásku zase hledá.
A pak mu to nedá,
dolů, k zemi klesá.
Pod ním je kámen,
Velký, ostrý, bude s ním amen.
Drak ještě chvilku nad balvanem krouží,
„Nemá cenu, bez lásky dál žít,
Bez Tebe Delio, nemůžu oporu mít,
Bez Tebe má lásko, nemůžu žít…“
Jen co to dořekl, spadla na balvan slza,
Ta těžší než kámen byla,
Naložena smutkem, poslední nadějí,
Škoda, že už se, zázraky nedějí.
Drak osamocený, dále tam krouží,
Po lásce své ztracené, dále touží,
Chtěl s ní mít rodinu, malá dráčátka,
Teď mu nic nezbývá, ze vzteku zapálil nezralá rajčátka.
Drak jeví si krásné okamžiky,
Jejich tance, krátké mžiky,
Jejich polibky, jejich mazlení,
Je to tak nádherné, smutné až k zbláznění…
Drak tak krouží, na lásku vzpomíná,
Lidi vážně proklíná,
Vždyť oni jí zabili,
Drak je má za debily.
A tak smutkem velkým zařval,
Celé srdce do toho dal,
Mínus dvě stě oktáv, plus snad tisíc decibel…
To, aby zvířatům nechyběl…
Poté odevzdal větru svůj hlas,
Ohni duši, smutek se v něm probudil zas,
Vodě odevzdal své modré tělo,
A potom zemi dal, co jí patří, svojí mysl, co ze zbytků vystřelila jako dělo
Ostatním živlům, dal, co chtěly,
Aby z něho něco měly.
A zbyteček co zbyl, byla to naděje, smutek a láska,
Zhmotnily se, ve stejného dráčka...
Náhle roztáhl drak křídla,
Všichni co to viděli, zbledli jak křída.
Drak na balvan padá,
Náhle velmi pomalu dopadá.
Hrot kamene propíchl jeho srdce,
Na pohřeb už se nese.
Ukradli čaroději dračí dech,
Ten čaroděj měl fakt pech.
Draka tím ohněm zapálili, a k tomu ohni recitovali:
„Nebyl to žádný suchar,“ „draci ho měli rádi“
„Jeho láska, Delia, vinou lidí zemřela“ „a ostatní draci též,“
„Tohle vážně není lež.“
A tak drak tam shořel,
Do vydlabaného kamene schovali popel.
Ten potom zavřeli pokličkou,
A zauzlovali kličkou.
Postavili mu pomník veliký.....
Setmělo se, byla noc,
Před pomníkem zformulovala se divná moc.
Byla to dračice, krásná a bílá,
Velmi okouzlující byla.
Z pomníku náhle vyletěl drak,
Jako když vystřelí prak.
Byl to ten drak, který zemřel.
Nic zvláštního navíc neměl.
Přišel až k dračici, řekl pak:
„Delio,“ „Ne ne, řeči pak“
Řekla mu dračice, dlouze ho objala,
Naznačením pusu žádala.
Drak jí též objal,
Pusu jí dal a skoro ji tím dojal.
Dlouho trvala ta krásná chvíle.
Byli téměř u svého rodinného cíle.
Dračice pak řekla:
„No tak, pojďme, pro tebe jsem toho spousty pekla.“
Drak hned kývnul, řekl pak:
„A bude mít rodinu, děti a tak?“
Dračice dala mu ještě pusu,
Poté řekla, v nejednom kusu:
„Budeme mít rodinu děti a tak,
Více však vyřešíme tam a pak.“
Drak se blaženě usmál,
Smutný pocit mu dávno ustal.
Dračici vzal si do náručí,
Náhle rychle k nebi letí.
A tam končí jejich příběh,
Smutku životní běh.
Nastala velká radost.
Rodina se jim povedla moc.
evca - uzasne